Vůně floxů a chuť angreštu…

Je až s podivem, kolik slov, vět, bonmotů, naučení, úvah je možné vyjádřit v češtině. A jak rozmanitě. Čeština je krásný jazyk a je mi někdy smutno, když slyším nebo čtu občas jeho podobu z úst nebo pera (počítače?) současníků. Určitě bylo napsáno mnoho úvah na toto téma, kdože za to jako může, děti málo čtou, proto ta chudá slovní výbava, vlivy zjednodušování, amerikanismy atd. atd. Pravda je nepochybně, jako vždy, někde uprostřed. Pravda je ale také to, že za doby mé povinné školní docházky bylo českému jazyku věnováno hodně prostoru. Ne, že bychom to tehdy chápali nebo dokonce vítali, ale určitě hodně v nás uvízlo. Po létech se naučené pomalu vynořuje a tak je zcela vyloučeno, abychom psali např. „děti skotačili, bilo nás pět ap.“ Často podobnou neúctu k jazyku vidím v tisku a hlavně dnes na internetu. Své zápisky a výtvory zvané „blogy“ píše kde kdo, to je jistě v pořádku, ale bylo by jistě lepší, kdyby si autoři své texty po sobě alespoň přečetli a na případné kritiky nereagovali lacině „…mně čeština nikdy moc nešla.“ Hrůzostrašné texty lze najít i v zápiscích vysokoškoláků, nechci tím unavovat, někteří jsou již dostatečně „profláknutí“, ale nehne to s nimi. O stylistice jejich projevu ani nemluvím. Nevolám po upjaté volbě výrazů, nebráním se pejorativnímu charakteru použitých slov. Klasika, alespoň podle mě, je na Egiho blogu. Drsné, vtipné, přesvědčivé a česky správné. Alespoň většinou, jak mohu posoudit se svými znalostmi jazyka. Čtu tento blog rád.
Nu což, pojďme k „mým“ textům, které mě v životě zaujaly a které ve své době korespondovaly s mým stavem mysli a nazírání na svět a lidi.

Píše se rok 1963. Jsem na vojně a mám takový obyčejný sešit, kam si píši ledacos. Citáty, postřehy, úvahy, ale i jen slova, věty, cizí myšlenky a části poezie. Nacházím zde i seznamy toho, co jsem četl, či jaký film mě zaujal. Určitě se to nesmělo, na vojně bylo všechno „pod kontrolou“ a kontrášům by se moje zápisky zcela určitě nezamlouvaly. Přežili jsme to, já i zápisník…

Později jsem si založil jakousi kartotéku a ze čteného si na lístečky poznamenával vše, co se mi zdálo moudré a co mě nějakým způsobem oslovovalo. Takže vlastně jsem zanamenával nepřímo i události, situace, zájmy v kontextu doby.

... krása se musí vydobývat. Nepřichází nikdy sama. Je odměnou za naše úsilí hledat a najít. Samo toto hledání je totiž její součástí. Je napětím a úlevou. Je vzruchem celé naší bytosti ... Dobývejme proto krásu, kde můžeme.
prof. Dr. Jan Schlemmer