Vůně floxů a chuť angreštu…

Ale zpátky k tomu dárku. Míla Šulc, jak uvádím jinde, byl člověk velice činorodý, spořivý a hlavně nic nevyhodil. Tak se jednou dozvěděl, že v nějakém pražském kině likvidují celé zvukové zařízení včetně všech těch obrovských reprobeden. Těch se mu zželelo a tak si dal, chudák, práci, abych z nich vyoperoval alespoň ty repráky. Myslím, jak jsem ho znal, že už přitom myslel na to, jak nám je věnuje a jak budeme šťastni. My jsme sice trochu „bastlili“, ale zase ne tak pravověrně, abychom si doma dělali reprobedny. Nicméně, to Míla nepředpokládal a tak velice přepečlivě dva z těchto repoduktorových obrů zabalil, důkladně ovázal a vydal se tramvají na nádraží, tehdy Střed, aby nejbližším vlakem zajel do Brodu a mohl nám svůj úlovek předat. Podle toho s jakou přijel to byla cesta strastiplná a jízda tramvají mu zcela zkazila radost z obdarovávání. Tramvaj byla nacvaknutá k prasknutí a když došlo na vystupování, posouvala masa lidí Mílu i s oběma těžkými a objemnými reproduktory k předním dveřím, které byly nejblíže a pro vystoupení z přeplněné tramvaje asi nejvhodnější. A tu se náhle Mílovi do cesty „připletla“ jedna z několika svislých kovových tyčí, kterých je v tramvajích více než dost. A lup! Magnety v reproduktorech „zacejtili“ blízkost železa a zcela neplánovaně a natvrdo se přicvakly k oné tyči. Zastavily tak celou tu masu se tlačících cestujících a Míla nepustil a vytrvale držel oba repráky a snažil se je od tyče odtrhnout. Nevím, zda byl tak zesláblý nebo magnety tak silné, ale jisté je, že se nechtěly za žádnou cenu pustit. Což pochopitelně nevěděli zadní cestující a začali nenávistně pokřikovat něco o tom, kdo že to jako zdržuje a že musí ven atd. Míla znervózněl rovněž a protože byl tak trochu cholerik, došlo k tvrdé slovní přestřelce. Po jednom vydatnějším škubu se mu podařilo nakonec jeden reprák odtrhnout, posléze i ten druhý a cestu tak uvolnit. Když nám to pak celé vyprávěl, smáli jsme se jenom my dva s Jirkou, Míla byl vyřízenej a radost z obdarovávání na něm nebyla nějak znát…

Reprodukory jsem pak doma z piety uchovával dost dlouho, až posléze ukončily svůj život při nějaké větší čistce při rekonstrukci domu. Kdykoliv vidím nějaký větší reprák na obrázku i katalogu, vždycky si vzpomenu na Mílu Šulce a jeho utkvělou představu, že nám musí něco přivézt, hlavně, aby to bylo účelné a dobře využitelné…