Vůně floxů a chuť angreštu…

Přehrabuji se v hromadě starých rodinných fotografií. Nejsou uspořádané, je jich hodně a nejsou v albech, jsou z různých století, tedy 19. 20. a 21. Lidé, ženy, dívky, muži, chlapci, děti, kteří se na mě dívají pohledy upřenými, poněku vážnými až studenými a tak trochu neosobními, nejsou z velké části již mezi živými.

A v tom vidím problém - u mnoha z nich nevím ani to, kdo z ctěných příbuzných či známých se dal či nechal zobrazit pro potěšení své, svých blízkých. Velkým, úsilovným a bolestivým vzpomínáním je ještě zařadím do skupin, snad i jméno či rodinnou přezdívku vzpomenu, ale to již ne zcela jistě a u všech. Přitom stačilo tak málo - vzít kdysi obyčejnou tužku, zeptat se mámy, táty, tety, sestřenky… Ti ještě věděli. Jméno, stačí jméno a rok, pak lze už dohledat, dovodit, identifikovat.

Rodina a její prostředí není archiv ani muzeum s přísnými pravidly archivace a katalogizace (ale i tam není vše ideální, jak všichni víme) - pokud jsou starší členové živí, vědí skoro vše, tak co se zdržovat s nějakými popiskami. Pochopitelně jsou výjimky, jsou pedanti, znal jsem i takové a ty jsem obdivoval.

Nejsem takový a tak mám starost. Popravdě řečeno: nevyřešitelnou, protože jsem se nezeptal, dokud ještě žili…