Vůně floxů a chuť angreštu…

Třetí větší letošní (2008) putování za památkami vedlo do starobylé Litomyšle. GPS navigaci, zvanou „bába“ jsme tentokráte vzali s sebou spolu s jejím majitelem naším Tomášem, takže jsme vyrazili ve čtyřech. Trochu „dříve“ než obvykle, tj kolem půl deváté. Naplánovali jsme si trasu mimo hradeckou dálnici, tedy směr Čáslav…a tady nastal první zádrhel. Nějak jsem si neuvědomil, že nejedeme směr Havlíčkův Brod a bábiny vytvalé výkřiky, že musíme kamsi doleva, jsem ignoroval. Furt přepočítávala a přepočítávala, až jsme došli k poznání, že jedeme blbě, stále rovně na Havlbrod. Prostě jsem trochu zmatkoval a tak jsme ji poslechli a stočili to doleva. Jak jednoduché by to bylo vzít to z Čáslavi na Heřmanův Městec, Chrudim, Hrochův Týnec, Vysoké Mýto a Litomyšl. Ne tak my, brázdili jsme všechny možné okresky, silničky x-té třídy až polní cesty, až jsme se konečně dostali na tu správnou. Babu jsme už nechali, ať si bublá co chce a jeli jsme pak podle ukazatelů. A tak se stalo, že jsme dojeli také do Nových Hradů u Skutče. A to neplánovaně. Hle, krásný zámek se objevil po levé straně, na kopci, svítil novou fasádou a kolem plno aut. Tak jsme zarejdovali na parkoviště (Kč 20) a cestou mírně do kopce jsme se vydali do zámku.

Zámek Nové Hrady je nově (relativně) renovovaný zámek, dnes v soukromých rukách rodiny Kučerovic z Prahy. Mají vlastní webovou stránku, tak nebudeme opisovat. Doporučuji se podívat, vlastnit dnes zámek (pokud to není zámek visací) není žádná legrace. I přes to se soukromé zámky docela množí a je to snad i dobře. Z ruin povstávají krásné objekty a není to, jak vidíme zde, jen zásluhou původní šlechty. Chce to především odvahu a pak prachy! Nadšení se většinou dostaví vzápětí, když se věci vedou, je to jako když budujeme doma, jenom rozměry jsou poněkud větší (i dluhy!). Fandíme Kučerovům i jim podobným.

Začátek prohlídky se malinko opozdil, neboť tam právě probíhala svatba. A to je nutné respektovat. Pak nás mladý průvodce s příjemným hlasem a náušnicí v uchu protáhl řadou místností, určených veřejnosti, a vypravoval jasně, srozumitelně a fundovaně o historii zámku i o expozicích nábytku tam umístěných. Mimochodem, nábytek je zapůjčen z Umělecko-průmyslového muzea v Praze a je instalován a seřazen dle jednotlivých slohů. Prohlídku jsme ukončili v hlavním rokokovém sále, zcela renovovaném s bílým klavírem, nádherným 300 kg lustrem a vyzdobeném jako parádní sál pro různé účely od svateb až po promoce či jiné společenské události. Návštěva zámku zanechala v nás velmi dobrý dojem, jednak samotný průvodce byl velmi příjemný, ale hlavně příjemně působily velké prostory, krásně klenuté místnosti a výběr opravdu kvalitního nábytku a drobných předmětů. Fotit se přirozeně nemohlo, jen pak v rokokovém sále povoleno bylo. Tak jsme jich tam pár „namlátili“, aby bylo na co později vzpomínat. Nebyli jsme sami, blejskalo se tam jako na letní bouřkové obloze. Nějaká paní tam zametala nějaké to smetí, prý to byla samotná majitelka zámku, povídal průvodce. Nějaký snaživec ji ještě upozornil, že tam v koutě je ještě nějaký binec a tak to ta dobrá paní šla zamést… No, se služebnictvem mají asi potíže.

Na zámku je instalováno také První muzeum české cyklistiky, které jsme vynechali z nedostatku času.Určitě zajímavé exponáty, ale až jindy.

Pokračujeme po silnici č. 358 podle dopravního značení a zanedlouho bloudíme Litomyšlí. Jedna objížďka a pro naši babu to nebyl asi problém, ale měla jako cíl nastavenou nějakou ulici, snad Zámeckou, a to jsme nevěděli, zda je to blízko zámku, tak jsme ji raději neposlechli a jeli jsme podle objížďkových značek do centra. Tam to známe a chvíli nato jsme parkovali blízko zámku. Bylo už po poledni a tak místo zámku jsme se poohlédli po nějakém dlabanci. Zde jsme příliš šťastnou ruku neměli. Krytými schody jsme seběhli blíže náměstí a hned vedle byla jakási občerstvovací základna. Jídelní lístek nebyl nejhorší a tak jsme přehlédli, že jde o bufáč socialistického typu. Stolky potažené vikslajvantem, jídlo se vybíralo na nástěnné tabuli na rukou psaných štítcích, platilo se napřed. Všechny atributy socialistického pohostinství. Cosi objednáváme a čekáme… Skoro jako na minutky. Hrachová polívka, ve které vězela lžíce (naštěstí už ne hliníková), druhé jídlo, hotovku, přinesla jedna z dam, co tam kralovaly. Tak s chutí do toho. Kvalita nebyla nejhorší, tak jsme to dožvejkali a pryč. Pití a kafe někde jinde…

Kde jinde než v nějaké kafeterii na náměstí, jejíž existenci jsme podvědomě předpokládali. A byla tam, na rohu ulice, kterou jsme přišli a krásného litomyšlského loubí. Chocco Caffé na Smetanově náměstí. GPS: N49°52'16.02" E16°18'39.67". Tradiční české pralinky. Hezký interiér, výborné kapučíno (dvojité) a ještě lepší vanilkový zmrzlinový pohár s banánem. Suma sumarům pro čtyři dospělce 340 českých kaček.

Vzhůru na zámek. Krásný zámecký komplex. Od roku 1999 je zapsán do seznamu kulturních dědictvi UNESCO. Prohlídku začínáme v divadélku, sedíme na poměrně nepohodlných lavicích pro měšťany a posloucháme plynulý a celkem dobře koncipovaný výklad mladé průvodkyně. Fotit se nesmí, tak si vypůjčuji obrázek z webu. Prohlídce mnoha pokojů v prvním patře předchází zase výklad o arkádách a sgrafitech, jimiž je zámek bohatě zdoben. Jednak fasádní sgrafita ve formě obdélníků a psaníček a jednak sgrafita figurální na čelní stěně nádvoří včetně krásných freskových slunečních hodin. Sličná průvodkyně se zrzavými vlasy nás pak svižně protáhla všemi pokoji 1. okruhu. Líbilo se, jen na ten druhý okruh už asi nebude čas. I ostatní pamětihodnosti zámeckého areálu vynecháváme, přišla na nás touha jet domů. Auťák máme na blízku, tak přeprogramujeme babu a kopnem do vrtule. Směr Hradec Králové, ale pak odbočujeme na Vysoké Mýto a klasickou cestou do Čáslavi. Pár kilometrů před ní zádrhel. Kolona vozidel, vpředu nějaký malér. Prý motocyklista pod kamionem. Není to důvod k veselí, ale sanitka odjíždí houkaje, takže je asi naděje. My čekáme. Vypadalo to na dlouho, tak obracíme a svěřujeme se babě. První odbočka doprava, kolem jakési kosmické továrny a kupodivu nás dovedla na tu samou silnici za ucpaný úsek. Tam stojí dva policajti s blikavým auťákem a docela se dobře baví. Kéž by je napadlo taky jednoho poslat na druhou stranu a odklánět dopravu tou krátkou objížďkou, jak nás jí provedla baba. Asi se jeden bojí, tak museli bejt dva a další už nebyli k mání… Ach jo!

Další cesta už byla bez problémů a tak jsme krátce po osmnácté hodině dorazili domů, právě ke svačino-večeři a vychlazenému melounu.

Takže příště to bude kam…?