Jdi na obsah Jdi na menu

Před padesáti lety…

 

Před padesáti lety…

 

ObrazekJako dnes to vidím… Konec povinné školní docházky, osmá třída a její závěrečné zkoušky jsou za námi. Oslavujeme tu přelomovou událost v našem životě třídní besídkou“ přímo ve třídě a přilehlých chodbách naší školy v Sušické. Nějaké ty dobroty od maminek, vydatně zapíjené limonádou z vody a ovocného syrupu (nebo sirupu? Asi ano, bylo to už po reformě našeho jazyka) zpestřují odpoledne. Myslím, že tam s  námi byl i jeden z nejoblíbenějších kantorů pan učitel Josef Platil  (v tomto roce 2007 se dožívá 90. let!) a určitě i na chvíli zašly naše třídní učitelky Karpíšková a Antoňová. Bylo nám povětšině nějakých čtrnáct let a připadali jsme si úžasně. Více jak dva měsíce prázdnin a pak znovu do neznáma - většina měla namířeno na nějakou tu vyšší či střední odbornou školu (nový termín pro staré dobré průmyslovky“) nebo do jedenáctiletky“, což byl vlastně jakýsi krycí název pro další vzdělávání gymnaziálního typu, spíše reálného než klasického. Slovo gymnázium (tehdy asi gymnasium) se moc nenosilo, zavánělo příliš buržoasním pachem let předválečných.

Pak jsme se rozutekli domů a do dalšího života… To bylo někdy v červnu roku 1957.

Dne 20. září 2007 jsme se opět sešli po těch padesáti letech. Nebylo to setkání překvapující ani šokujícící, scházíme se totiž takto každý rok už od září 2002. Tentokráte jsem nevynechal (měl jsem poslední dva roky absenci i když omluvenou) a statečně se propracoval autem přes Prahu až na tu milovanou Hanspaulku. Místo setkání tradiční - hospoda Na Staré faře poblíž kostela sv. Matěje. Z domova jsem vyrazil po druhé odpolední a celkem příjemnou jízdou jsem dorazil kolem třetí na Babu. Výchozí místo pro moje krátké putování Hanspaulkou, které jsem si naplánoval absolvovat před vlastním setkáním. Jenom jsem to letos obrátil - Baba, autem po ulici Na Pískách, ke škole a zaparkovat Na Kuthence. Pak už pěšky kolem školy, Fetrovskou k zámečku Hanse Paula Hippmana, pak zpět do kopce na náměstíčko“, kuthenkou do Havlovské, z ní pak ulicí Na Pískách a Dyrinkou po druhé straně náměstíčka zpět k autu.

Nedalo mi to a zazvonil jsem v domě v Sušické 32/853 (dříve 28/853), kde jsem pobývalObrazek téměř dvacet let. Šmejkalovi Míla (?) i Jiří (78) byli doma a tak jsme si trochu zavzpomínali na léta minulá. Přišla i jejich dcera Markéta (50), která bydlí v našem bývalém i když nepochybně značně upraveném bytě. Jiří je syn jednoho ze dvou bratrů a to Aloise Šmejkala, který s bratrem Václavem ten dům postavili někdy v roce 1929 pro své rodiny. Za bolševiků to byl ovšem nadměrný dům a tak jim tam nasadili“ nájemníky. A jedním z nájemníků jsme byli my. Otcové se znali ze Sokola a tak naše vzájemné soužití bylo podle mého soudu dobré a přátelské.

Na Starou faru jsem dorazil něco po šesté. U stolu sedělo několik spolužáků, nikdo, bohužel, nový - všichni jsme na předchozích setkáních již byli, někteří nevynechali dokonce ani jednou. Pak přišli ještě další a tak plynul večer. Někteří odešli, jiní, kteří slíbili účast nedorazili a tak tam ta naše třída něco málo pojedla a popila, zavzpomínala a poklábosila. Spočítali jsme již nežijící spolužáky a organizátoři podali zprávu o některých dalších, které za ten rok objevili“. Samozřejmě přišly na řadu i choroby a to byl téměř signál k rozpuštění. Zaplatil jsem večeři (150 a nic moc) a zmizel z hospody.

Kolem jedenácté večer jsem vyrazil vlahou nocí a celkem prázdnou Prahou k domovu. Před Jarovem mě rafli policajti, prej, že jako silniční kontrola. No budiž, i když mě namíchnul“ hned první větou. Jedu si pokojně předpisovou rychlostí skoro prázdnou rovinkou a najednou vidím, že od chodníku zpoza kontejnerů na tříděný odpad se odlepilo červené světýlko a nějak divně se pohybovalo. Když jsem přijel blíže, vidím - policajt, mladej a určitě chytrej jako Langer, zejména proto, že kontejnery podpírala druhá polovina hlídky - blondýna -  ve slušivém policajtském klobouku. Máchal rukama, jako když se topí a tak jsem zastavil kousek před kontejnerem. To jste mě neviděl?“, zahlaholil strážce zákona, jen jsem otevřel dveře. Viděl“, dím já. Tak to jste se nevěnoval dostatečně řízení“, pokračoval v policajtském duchu. Že by pozdravil nebo tak něco, to ho asi ani nenapadlo. Patrně v akademii slušné chování neučili, nebo měl zrovna chřipku, když to probírali. Ale viděl, ale z auta to vypadalo jako, že někdo přechází a vy mu něco vysvětlujete“ Kroutil hlavou, zacouvejte si za ty kontejnery. Silniční kontrola, vaše doklady.“ Zkoumali je, už poněkud vlídněji, docela dlouho, asi ověřovali, zda jsem tu svoji Felicii někde neukradl. Seděl jsem v autě a čekal… V pořádku, můžete jet“ a tak jsem jel. S pocitem, že poldové jsou pořád stejní a jejich přístup k nám lidem je stále poznamenán podezíravostí k potenciálnímu delikventovi. Asi to tak má být!

Zbytek cesty domů byl už pohodový a tak jsem byl nakonec rád, že jsem překonal lenost a na to setkání jel. I když mi tam chyběl můj kamarád Petr Berkovič, který patří mezi organizátory našich setkání a je prý vážně, dokonce nejvážněji nemocen. Naděje však umírá poslední a tak příští rok 18. září 2008 opět nashledanou na Hanspaulce…

 

Náhledy fotografií ze složky Škola základ života

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář


Čas u nás doma



Kde se právě čte Vůně…



Portrét



Archiv

Kalendář
<< únor >>
<< 2024 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29      

Statistiky

Online: 1
Celkem: 370396
Měsíc: 2941
Den: 106