Mám rád vůni floxů a chuť vyzrálého angreštu…
Vždyť tam, kde jsme, je svět. Malý, maličký kousek světa,
poodhrnutý cípek; za ním je jen mlha…
Helena Čapková-Palivcová
Často se mě v mém současném pozdním věku vybavují vzpomínky na šťastné měsíce prázdnin, které jsem v rozmezí počátku padesátých let až šedesátých a to sedm, osm let, prožíval na Českomoravské vysočině. Bylo to dílem v městečku Bystré u Poličky (tátovo rodiště), dílem a to větším, v blízké vesnici Hartmanice na statku u Macků. Příbuzní ze strany babičky Marie Bočkové-Brtounové, tedy rod Brtounů, měli, a jejich potomci mají dosud, takový malý, dnes již pochopitelně značně rozšířený a navíc obklopený novější zástavbou, což mu poněkud ubírá na romantice mých klukovských let, domek na kopečku s křížkem nad Kašpárkovým rybníkem při silnici na Nedvězí v Bystrém. Říkalo a říká se tam „Na Vyšehradě“. K domu patřila, v mých tehdejších očích, obrovská zahrada. Na ní stál zezadu, přilepený k domu, starý dřevěný altánek, uvnitř polepený pohlednicemi, prosycený vůní vlhkého dřeva, obklopený kolem bujně rostoucími a kvetoucími, a pro někoho nepříjemně vonícími, skupinami vysokých floxů neboli plaménků (Phlox paniculata). Mně, klukovi z města, připadalo toto místo naprosto skvělé, bezchybné a tajůplné. Brtounovi, Jaroslav a Antonie, měli dvě dcery, jednu starší než já, Věrku a druhou mladší Lídu. A zahrada byla naše…
Po zahradě se táhla mimo jiné užitkové i okrasné rostlinstvo i řada vzrostlých angreštových keřů (Srstka angrešt, Srstka obecná či Meruzalka srstka, lidově prostě Angrešt – Ribes uva-crispa, Grossularia uva crispa), na kterých bylo v té roční době již dost zralých i méně zralých plodů k ochutnávání… Jejich velké zelené nebo načervenalé bobule tak krásně praskaly v ústech a vydávaly svoji znamenitou chuť ovoce, které v Praze nebylo běžné, a já jsem je prakticky jako dítě neznal.
K tomu všemu kladnému se mi vždy vybavuje i další chuť a to čerstvého kozího mléka, které jsem ovšem z duše nenáviděl pro jeho specifický pach i chuť a které mě neustále v dobré víře o jeho dobrotě nutili v různých podobách. Nedovedli tehdy pochopit, zejména „teta“ Ludmila že tato bílá tekutina je mi z duše odporná a tak si to asi vysvětlili tím, že jsem rozmazlené městské dítě. Mimochodem, stejnou „náklonost“ jsem pociťoval i k mléku kravskému, čerstvému a neodstředěnému, které se servírovalo v Hartmanicích. Pro lid z Vysočiny byla koza téměř posvátným zvířetem a její produkty zcela nepochybně kdysi zachraňovaly mnohé rodiny od totální bídy. Nicméně nechuť ke kozímu mléku mě zůstala, zaryta hluboko v paměti, nejméně po celý další rok, stejně jako ty floxy, angrešt, altánek, zahrada, kamarádky.
Možná však, že to bylo všechno trochu jinak, je to už tak dávno…
Od té doby uplynulo více než půlstoletí, přehoupli jsme se i do nového tisíciletí, ale ona charakteristická vůně květiny a chuť ovoce z mé paměti nezmizely. Jsou tam a každé léto, kdykoliv jdu někde kolem kvetoucích floxů a třeba i spořádám přitom několik zralých angreštů z mé nynější zahrady, evokují se mi ony krásné časy na Vysočině. Jak málo vjemů stačilo tenkrát ke spokojenosti, byli jsme prostě malí, vnímaví a důvěřiví, vzdáleni na hony od nebezpečenství světa a zlých lidí a blízkost a bezpečí rodiny bylo pro nás vším…
A aby to všechno a mnoho jiného neupadlo v dokonalé zapomnění, „tvořím“ tyto stránky. Snad budou někdy a někomu příjemné a rád si v nich počte. Když už tu třeba nebudeme. Ani já, ani floxy, ani angrešt na oné krásné venkovské zahradě na Českomoravské vysočině.
Nejsou však tyto stránky jenom o kytkách a ovoci…
Pohled na město Bystré u Poličky roku 1916 od východu na staré pohlednici.
To je onen dům, kdysi dávno.
Zleva: teta (moje) Josefa Schauerová-Bočková, teta (otcova) Ludmila Šoukalová-Brtounová a její manžel Josef Brtoun, poslední dva stavitelé a majitelé domu čp. 272 z roku 1926. Foto asi z roku 1934.
U Brtounů v Bystrém. Je to jedna z mých prvních fotek vůbec, pořízená malým „bakeliťákem“ 6×4,5 cm, o němž bude jinde ještě řeč, někdy v padesátých letech 20. století. Uprostřed sedí moji rodiče, zbytek jsou Brtounovi: Jarka s manželkou Toničkou (stojící) a Jarkova maminka „teta Ludmila“. Ten křížek za zahradou je tam stále. Opravený a zrenovovaný rodinou Brtounových. |
A tak mě uvítal v září 2014, v dešti, že jsem se neprošel ani onou zahradou z dětství. |
Některé odkazy na cizí zdroje na těchto a dalších stránkách nemusí být s ohledem na případný větší časový odstup nebo jejich neexistenci již funkční. Za to se omlouvám. Diskusní příspěvky k tématům vyjadřují pouze a jen stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek mých. Ctím v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuji právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má vysloveně reklamní charakter. KB
Podstatné úpravy stránek provedeny:
duben 2007; říjen 2008; duben 2009; květen 2012; říjen 2012; březen 2014; květen 2014; červen 2014; březen; duben 2015; září 2015;
leden 2016;
Příspěvky
Procházky s tátou po Praze a okolí
Táta byl cestovatel. Když byl mladý a při síle brouzdat po světě, tak nemohl a kdyby nakrásně mohl, tak také nemohl, neměl na to. Tak alespoň využil každé možnosti, která se mu doma naskytla, a vyrazil do české přírody. Převážně. Přírodě, lesu, dával naprostou přednost před hrady a zámky, cizími městy, koupališti. Vyjímkou ovšem byla milovaná Vysočina!
Franz Besiak a jeho rodina
Díky existenci místního časopisu Hanspaulka, který vydává již řadu let TJ. Sokol-Hanspaulka spolu se Základní školou v Sušické ulici jsem se seznámil s paní Stanislavou Žabkovou-Bůchovou, která jako malá holčička bydlela nějaký čas naproti nám na Hanspaulce v Dejvicích v Havlovské ulici čp. 13. Zajímá se o historii této lokality a píše o tom hezké články a vůbec je velmi aktivní. A tak jsme se domluvili na mnoha věcech, které jsme museli spolu jako děti vnímat, je sice o nějaký ten rok mladší, ale chodili jsme do stejné školy (osmiletky) a i na průmyslovku v Křemencárně. A tak si vyměňujeme fotky, názory a data. Mimo jiné i to, že ten byt, ve kterém naproti nám v ulici bydleli, dostali v roce 1945 přidělený od NV (bylo jich doma šest) včetně zbytku zařízení, které tam zbylo a které si museli odkoupit (co bylo cenné, aktivní Češi rozkradli). Ten byt totiž obýval říšský Němec jménem Franz Besiak. Náhoda?
Saša
Саша
Bylo to v druhém ročníku průmyslovky (SPŠCh v Praze), v roce 1958-9. Jednou o přestávce přišel ke mně spolužák Tonda Blahout[1] s tím, zda bych si nechtěl dopisovat s jednou dívkou z tehdejšího Sovětského Svazu. V té době to bylo docela běžné. Tonda si už s jednou Ruskou psal a ta měla kamarádku Alexandru a ta chtěla také nějakého „kamaráda“ v Československu. Na průmyslovce to nebyla už žádná „povinná“ akce, jak tomu bývalo na základkách, ale přesto se občas tato činnost provozovala. Myslím, že naši „ruštináři“ dopisování nijak zvláště nepodporovali, ani nás k němu nenutili. Na známku z ruštiny a maturitní zkoušku z téhož předmětu to žádný vliv nemělo. Nebyl jsem žádný výrazný rusofil, ani naopak zavilý nepřítel tohoto národa, což byl patrně důsledek osmiletého povinného studia ruského jazyka a všudypřítomné propagace našeho nehynoucího přátelství s ruským národem.
[1] Tonda Blahout byl docela fajn kluk, ale svým způsobem zvláštní. Byl malé sportovní postavy a známý byl především tím, že vytvářel jakési zpěvníky s populárními písničkami té i minulé doby. Myslím, že jich měl už několik svazků. Pamatuji se, že jsem na Tondovi mámil tehdy velice populární chanson Spadané listí nebo také Podzimní listí (LesFeuilles Mortes nebo též Autumn Leaves). Tato melodie Josepha Kosmy s textem Jacquese Préverta byla v té době velice populární a měli ji v repertoáru snad všichni interpreti, kteří v té době něco znamenali. Tonda ji ve svých zpěvnících neměl, škoda. Antonín Blahout byl z Vršovic a tak trochu exhibicionista. Tak třeba si v laborkách zatavil do malé ampule malé množství kyanidu draselného (cyankali), nevím, kde k němu přišel, ale asi nebyl problém ho vyrobit. Ampuli pak cumlal v ústech a frajeřil tak před spolužačkami. Ty si ovšem ťukaly známým způsobem na hlavu. Nebo rád prohlašoval, že správný chemik musí všechny chemikálie ochutnat. Zřejmě se tím neřídil, nic se mu tenkráte nestalo, ale Tonda se stejně dlouhého věku nedožil. Co jsem slyšel, prý se v mládí oběsil…
Bramborové lívanečky slané
Ze všeho toho kuchařského šílenství, které probíhá už skoro na všech televizích, zejména pak na těch, jejichž program je šířen prostřednictvím satelitních stanic, lze čas od času převzít některé nápady či recepty, vyzkoušet je a podle výsledku i používat.
Odcházíme…
Dnes kolem poledne mě volala jedna z mých posledních sestřenic Zdenka Bočková-Janečková ze Spořilova. Ano, to je ta, co jsme se po mnoho let neviděli a která mě „objevila“ díky právě těmto mým stránkám. Je to dáma také už v letech –77 let –, ale stále čilá a plná optimismu. Myslel jsem, že se budeme bavit o minulé sobotě (18. dubna 2015), kdy jsme byli pozváni na pravidelnou schůzku pražského KRMB[1], který se letos konal v kulturním domě Ládví v pražských Kobylisích. Shodli jsme se, že jsme tam ani jeden nebyli, protože shodou okolností jsme oba předtím navštívili své lékaře, kteří nám rozhýbali páteře, že jsme byli rádi, že ještě chodíme… To jen tak na okraj.
A hlavně mě sdělila smutnou zprávu, že zemřela naše sestřenice Boženka Havířová ve Švédsku. V požehnaném věku přes osmdesát let…
[1] Klub rodáků města Bystrého, dříve KRB – Klub rodáků a přátel města Bystrého. Budu se mu věnovat v samostatném článku, jakmile seženu dostatek chybějících informací.
Zemřel Stanislav Gross
Ve čtvrtek 16. dubna 2015 zemřel Stanislav Gross. Jeho poměrně rychlá kariéra v české politice od funkcí v ČSSD přes post ministra vnitra až po premiérské křeslo byla v našich vodách poměrně netypická, strmá. Podobné to bylo s jeho „pádem“. Přes to všechno to byl dle mého mínění dobrý člověk a je mě nesmírně líto, že jeho život byl ukončen tak brzy a že jeho politický život se pohyboval, i když jenom krátce, od „nejpopulárnějšího politika“ až po „stydím se za své premiéra“. I přes to vše byly reakce dnešních i minulých politiků důstojné a cením si toho, že téměř všechny články o něm na internetových serverech měly zablokovanou diskusi. Dovedu si představit tu záplavu české zloby, která by ji zaplňovala…
Stašov, kolébka rodu Bočků
Moje fotografické období
Již o dětství mě zajímalo vše, co nějakým způsobem trvale zaznamenávalo pomíjivé životní události. Fascinovala mě možnost opětovného vyvolání zaznamenaných skutečností, ať to byl statický obraz, pohyblivý obraz, zvuk. Nesmírně jsem obdivoval všechny ty, kteří ovládali různé techniky záznamu, uměli je používat a také je používali.
Köngen a Český Brod – partneři a přátelé, aneb poprvé a asi naposledy v Köngenu
Po staletích dobrých sousedských vztahů a pro německý stejně jako pro československý lid plodné kulturní výměny, ale i po desetiletích těžkých neblahých konfliktů a rozporů chtějí obce Köngen a Český Brod navázat na dobré časy německo-českých vztahů a přispět k tomu, aby se v minulosti získané přátelské vztahy opět upevnily…
z rámcové dohody obou měst o spolupráci
LÁHVE NA VÝROBU SODOVKY
Sifonová láhev (lidově též sifon) je zařízení pro výrobu sodovky (vody obohacené oxidem uhličitým). Existuje v podobě určené pro distribuci přednaplněných láhví spotřebitelům a v podobě pro domácí výrobu sodovky pomocí bombiček naplněných CO2. Již v roce 1790 byl ve Francii představen koncept „rozprašovače“ s nápoji s oxidem uhličitým pod tlakem. Moderní sifonová láhev vznikla v roce 1829, kdy si dva Francouzi přihlásili patent na dutou vývrtku, která se zavrtala do zátky láhve a umožňovala pomocí ventilu řízeně vypouštět obsah; v láhvi byl udržen tlak a zabraňovalo se vyprchání oxidu uhličitého z nápoje. Sifonové láhve byly populární ve 20. a 30. letech 20. století. Vzestup prodeje lahvovaných sycených nápojů a zničení mnoha továren během druhé světové války ve východní Evropě vyrábějících sifonové láhve, vedl k poklesu jejich popularity během poválečného období. Výroba a distribuce přednaplněných láhví v New York City pokračovala až do roku 2009. V tomto roce se vyráběly také v Argentině (celostátně), rakouské Vídni (Brauerei Ottakringer) a v kanadském Torontu.
Fotoalbum
Čas u nás doma
Kde se právě čte Vůně…
Oblíbené odkazy
- Pozitivní noviny
- O Kájovi Maříkovi
- Dokumenty doby
- Ahaswebovy noviny
- České vlastenecké stránky
- Britské listy
- Neviditelný pes Ondřeje Neffa
- Ne(na)pravid(t)elný deník
- Astonova stránka
- Dcera svého otce
- Blog Karla Pacnera
- Lidé na Českobrodsku
- Paměť národa
- Základní stránky spolku DCERY 50. let
- Vytvořte si vlastní rodokmen
- První internetové muzeum Franze Josefa I. a věcí souvisejících
- Oficiální web města Bystré u Poličky
- Oficiální web Hartmanic
Archiv
Statistiky
Online: | 1 |
---|---|
Celkem: | 392992 |
Měsíc: | 2845 |
Den: | 54 |