Vůně floxů a chuť angreštu…

Táta byl cestovatel. Když byl mladý a při síle brouzdat po světě, tak nemohl a kdyby nakrásně mohl, tak také nemohl, neměl na to. Tak alespoň využil každé možnosti, která se mu doma naskytla, a vyrazil do české přírody. Převážně. Přírodě, lesu, dával naprostou přednost před hrady a zámky, cizími městy, koupališti. Vyjímkou ovšem byla milovaná Vysočina!

Díky existenci místního časopisu Hanspaulka, který vydává již řadu let TJ. Sokol-Hanspaulka spolu se Základní školou v Sušické ulici jsem se seznámil s paní Stanislavou Žabkovou-Bůchovou, která jako malá holčička bydlela nějaký čas naproti nám na Hanspaulce v Dejvicích v Havlovské ulici čp. 13. Zajímá se o historii této lokality a píše o tom hezké články a vůbec je velmi aktivní. A tak jsme se domluvili na mnoha věcech, které jsme museli spolu jako děti vnímat, je sice o nějaký ten rok mladší, ale chodili jsme do stejné školy (osmiletky) a i na průmyslovku v Křemencárně. A tak si vyměňujeme fotky, názory a data. Mimo jiné i to, že ten byt, ve kterém naproti nám v ulici bydleli, dostali v roce 1945 přidělený od NV (bylo jich doma šest) včetně zbytku zařízení, které tam zbylo a které si museli odkoupit (co bylo cenné, aktivní Češi rozkradli). Ten byt totiž obýval říšský Němec jménem Franz Besiak. Náhoda?

Саша

Bylo to v druhém ročníku průmyslovky (SPŠCh v Praze), v roce 1958-9. Jednou o přestávce přišel ke mně spolužák Tonda Blahout[1] s tím, zda bych si nechtěl dopisovat s jednou dívkou z tehdejšího Sovětského Svazu. V té době to bylo docela běžné. Tonda si už s jednou Ruskou psal a ta měla kamarádku Alexandru a ta chtěla také nějakého „kamaráda“ v Československu. Na průmyslovce to nebyla už žádná „povinná“ akce, jak tomu bývalo na základkách, ale přesto se občas tato činnost provozovala. Myslím, že naši „ruštináři“ dopisování nijak zvláště nepodporovali, ani nás k němu nenutili. Na známku z ruštiny a maturitní zkoušku z téhož předmětu to žádný vliv nemělo. Nebyl jsem žádný výrazný rusofil, ani naopak zavilý nepřítel tohoto národa, což byl patrně důsledek osmiletého povinného studia ruského jazyka a všudypřítomné propagace našeho nehynoucího přátelství s ruským národem.

Ze všeho toho kuchařského šílenství, které probíhá už skoro na všech televizích, zejména pak na těch, jejichž program je šířen prostřednictvím satelitních stanic, lze čas od času převzít některé nápady či recepty, vyzkoušet je a podle výsledku i používat.

Dnes kolem poledne mě volala jedna z mých posledních sestřenic Zdenka Bočková-Janečková ze Spořilova. Ano, to je ta, co jsme se po mnoho let neviděli a která mě „objevila“ díky právě těmto mým stránkám. Je to dáma také už v letech –77 let –, ale stále čilá a plná optimismu. Myslel jsem, že se budeme bavit o minulé sobotě (18. dubna 2015), kdy jsme byli pozváni na pravidelnou schůzku pražského KRMB[1], který se letos konal v kulturním domě Ládví v pražských Kobylisích. Shodli jsme se, že jsme tam ani jeden nebyli, protože shodou okolností jsme oba předtím navštívili své lékaře, kteří nám rozhýbali páteře, že jsme byli rádi, že ještě chodíme… To jen tak na okraj.
A hlavně mě sdělila smutnou zprávu, že zemřela naše sestřenice Boženka Havířová ve Švédsku. V požehnaném věku přes osmdesát let…

Ve čtvrtek 16. dubna 2015 zemřel Stanislav Gross. Jeho poměrně rychlá kariéra v české politice od funkcí  v ČSSD přes post ministra vnitra až po premiérské křeslo byla v našich vodách poměrně netypická, strmá. Podobné to bylo s jeho „pádem“. Přes to všechno to byl dle mého mínění dobrý člověk a je mě nesmírně líto, že jeho život byl ukončen tak brzy a že jeho politický život se pohyboval, i když jenom krátce, od „nejpopulárnějšího politika“ až po „stydím se za své premiéra“. I přes to vše byly reakce dnešních i minulých politiků důstojné a cením si toho, že téměř všechny články o něm na internetových serverech měly zablokovanou diskusi. Dovedu si představit tu záplavu české zloby, která by ji zaplňovala…

První písemná zmínka o existenci osady, původním názvem Dittersbach, rozložené podél potoka Křetínky, 8 km jihovýchodně od Poličky, pochází z roku 1557. Jde však o mnohem starší lokalitu, jež své jméno dostala po lokatoru Ditrichovi a v níž stával dřevěný gotický kostel (z jeho interiéru pocházela starobylá socha Madony, uchovávaná ještě v roce 1677). V roce 1850 byla příslušenstvím hradu Svojanov, který byl tou dobou majetkem Zárubů z Hustířan. Později připadla k bysterskému panství, kde se poprvé uvádí v roce 1710 a k němuž náležela až do zániku feudalismu (připomeňme, že Bystré vlastnila v letech 1707–1828 říšská hrabata z Hohenembsu).

Již o dětství mě zajímalo vše, co nějakým způsobem trvale zaznamenávalo pomíjivé životní události. Fascinovala mě možnost opětovného vyvolání zaznamenaných skutečností, ať to byl statický obraz, pohyblivý obraz, zvuk. Nesmírně jsem obdivoval všechny ty, kteří ovládali různé techniky záznamu, uměli je používat a také je používali.

Po staletích dobrých sousedských vztahů a pro německý stejně jako pro československý lid plodné kulturní výměny, ale i po desetiletích těžkých neblahých konfliktů a rozporů chtějí obce Köngen a Český Brod navázat na dobré časy německo-českých vztahů a přispět k tomu, aby se v minulosti získané přátelské vztahy opět upevnily…

z rámcové dohody obou měst o spolupráci

Sifonová láhev (lidově též sifon) je zařízení pro výrobu sodovky (vody obohacené oxidem uhličitým). Existuje v podobě určené pro distribuci přednaplněných láhví spotřebitelům a v podobě pro domácí výrobu sodovky pomocí bombiček naplněných CO₂. Již v roce 1790 byl ve Francii představen koncept „rozprašovače“ s nápoji s oxidem uhličitým pod tlakem. Moderní sifonová láhev vznikla v roce 1829, kdy si dva Francouzi přihlásili patent na dutou vývrtku, která se zavrtala do zátky láhve a umožňovala pomocí ventilu řízeně vypouštět obsah; v láhvi byl udržen tlak a zabraňovalo se vyprchání oxidu uhličitého z nápoje. Sifonové láhve byly populární ve 20. a 30. letech 20. století. Vzestup prodeje lahvovaných sycených nápojů a zničení mnoha továren během druhé světové války ve východní Evropě vyrábějících sifonové láhve, vedl k poklesu jejich popularity během poválečného období. Výroba a distribuce přednaplněných láhví v New York City pokračovala až do roku 2009. V tomto roce se vyráběly také v Argentině (celostátně), rakouské Vídni (Brauerei Ottakringer) a v kanadském Torontu.