Vůně floxů a chuť angreštu…

Dnešní doba s sebou mimo jiné nese i nebývalou popularizaci vaření, tedy přípravu stravy. Vaří se ve sdělovacích prostředcích, soutěží se o nemalé peníze, vaří se v novinách a časopisech, vychází nepřeberné množství kuchařských publikací. Vaří obyčejní lidé, vaří celebrity, prostě vaří kde kdo. Lidé znají známé kuchařské veličiny napříč Evropou počínaje Jamiem Olivierem, přes Gordona Ramsaye, Joëla Robuchona, Emerila Lagasse, Davida Changa, kteří jsou v kuchařském světě stejnými pojmy jako Mick Jagger v pop music nebo Brad Pitt ve filmu. Jak jsem již podotknul, svoji zásluhu na tom mají nesporně nejrůznější TV pořady o vaření. TV vysílání dává poměrně slušný prostor kuchtění na různých úrovních, ale všichni ti Kluci v akci, Emanuelové Ridiové, Babicové, Pohlreichové a další jsou jen drobnou ukázkou z našich současných luhů a hájů. Trochu jinak celou věc chápou zahraniční televizní stanice, jsou i v tomto žánru napřed. Snadno se lze o tom přesvědčit listováním v satelitním vysílání, kde se „vaří“ na plné pecky i v pořadech, kde by to našinec buď vůbec neočekával, nebo jen okrajově. Gastronomie nezná hranic. Obrovský boom prožívá také takzvaná „etnická kuchyně“, tedy kuchyně pro nás exotických národů. Už dávno si nevystačíme s kuchyní čínskou, indickou a mexickou, ke slovu přicházejí kuchyně z Kuby, Brazílie, Argentiny, Peru, Pákistánu, Vietnamu, Thajska, Indonésie, Malajsie, nebo dokonce jídla z Ruska. Jak to bylo v běžné české rodině v šedesátých letech a později jsem se pokusil shrnout v několika vzpomínáních. Příprava jídla byla v naší rodině, tedy rodině Bočkových, chápána ne jako nutné každodenní zlo, ale jako proces tvůrčí a radost přinášející.

Bylo dobrým zvykem a tradicí někdejšího Městského kulturního střediska v Českém Brodě zvát do tohoto města různé osobnosti kulturního světa a poskytnout jim prostor pro prezentaci jejich umění.Jako doplněk nebo jako dominantu kulturního života ve městě.

Někdy v létě 2012 se objevilo na našem dvoře malé mourovaté kotě. „Propasíroval“ se pod vraty a udiveně se rozhlížel, kamže se to vlastně dostal

Dva první, trochu exotické, názvy představují někdejší vrchol kuchyňské techniky, kterou jsme ke konci 50. let vládli. Vzpomenu na ně jen krátce, internet oplývá velkým množstvím informací o těchto dvou zařízeních, která se postupně zabydlela i v českých domácnostech. A přes veškerý vývoj a prudkou modernizaci kuchyňské techniky Remoska (český výrobek) nezanikla, ba naopak. Šíří se po světě a její obliba stoupá.

Sifonová láhev (lidově též sifon) je zařízení pro výrobu sodovky (vody obohacené oxidem uhličitým). Existuje v podobě určené pro distribuci přednaplněných láhví spotřebitelům a v podobě pro domácí výrobu sodovky pomocí bombiček naplněných CO₂. Již v roce 1790 byl ve Francii představen koncept „rozprašovače“ s nápoji s oxidem uhličitým pod tlakem. Moderní sifonová láhev vznikla v roce 1829, kdy si dva Francouzi přihlásili patent na dutou vývrtku, která se zavrtala do zátky láhve a umožňovala pomocí ventilu řízeně vypouštět obsah; v láhvi byl udržen tlak a zabraňovalo se vyprchání oxidu uhličitého z nápoje. Sifonové láhve byly populární ve 20. a 30. letech 20. století. Vzestup prodeje lahvovaných sycených nápojů a zničení mnoha továren během druhé světové války ve východní Evropě vyrábějících sifonové láhve, vedl k poklesu jejich popularity během poválečného období. Výroba a distribuce přednaplněných láhví v New York City pokračovala až do roku 2009. V tomto roce se vyráběly také v Argentině (celostátně), rakouské Vídni (Brauerei Ottakringer) a v kanadském Torontu.

Po staletích dobrých sousedských vztahů a pro německý stejně jako pro československý lid plodné kulturní výměny, ale i po desetiletích těžkých neblahých konfliktů a rozporů chtějí obce Köngen a Český Brod navázat na dobré časy německo-českých vztahů a přispět k tomu, aby se v minulosti získané přátelské vztahy opět upevnily…

z rámcové dohody obou měst o spolupráci

Již o dětství mě zajímalo vše, co nějakým způsobem trvale zaznamenávalo pomíjivé životní události. Fascinovala mě možnost opětovného vyvolání zaznamenaných skutečností, ať to byl statický obraz, pohyblivý obraz, zvuk. Nesmírně jsem obdivoval všechny ty, kteří ovládali různé techniky záznamu, uměli je používat a také je používali.

První písemná zmínka o existenci osady, původním názvem Dittersbach, rozložené podél potoka Křetínky, 8 km jihovýchodně od Poličky, pochází z roku 1557. Jde však o mnohem starší lokalitu, jež své jméno dostala po lokatoru Ditrichovi a v níž stával dřevěný gotický kostel (z jeho interiéru pocházela starobylá socha Madony, uchovávaná ještě v roce 1677). V roce 1850 byla příslušenstvím hradu Svojanov, který byl tou dobou majetkem Zárubů z Hustířan. Později připadla k bysterskému panství, kde se poprvé uvádí v roce 1710 a k němuž náležela až do zániku feudalismu (připomeňme, že Bystré vlastnila v letech 1707–1828 říšská hrabata z Hohenembsu).